Kdykoli jsem někde četl, že se utopil rybář, protože se převrátil na loďce a mokré oblečení ho stáhlo pod vodu, říkal jsem si, že jsem celkem silnej chlap a že já bych určitě tíhu oblečení překonal a doplaval na břeh.

        Tohle přesvědčení ale vzalo za své 13.10., kdy jsme s kamarádem Jirkou vyrazili na Slapy na candáty. Pominu to, že jsme zrovna úspěšní nebyli a přejdu k věci. Po nějaké chvíli lovu se nám chtělo na záchod a tak jsme si řekli, že zakotvíme u jedné skály, na které byl takový kousek plácku, ideální akorát tak na odskočení si na malou. Hned u skály byla hloubka kolem 6 metrů, já se příblížil ke skále, vypnul motor a Jirka si vzal lano, že nás uváže. Jak jsme se setrvačností blížili ke skále, tak zhruba ve vzdálenosti 10 metrů od ní si Jirka stoupnul v lodi, jenže ztratil stabilitu a spadl do vody. Loď se naklonila a Jirka se jí křečovitě držel. Bohužel jí víc a víc nakláněl, až začala nabírat vodu a běhěm pár vteřin se začala potápět. V tu chvíli jsem byl ve vodě i já a bylo mi jasné, že teď už to není sranda. Nechal jsem loď lodí a snažil se dostat na skálu. Jenže na těch deseti metrech, které mi chyběly ke břehu, moje fleecová mikina, kalhoty a hlavně filcové vložky v gumákách nacucaly vodou tak rychle, že ať jsem se snažil sebevíc, šel jsem pod vodu.

        Naštěstí jsem se nějak doplácal ke břehu, nahmatal skálu a vydrápal se nahoru. Jirka byl už, díkybohu, venku. Pocit šoku a zoufalství začal umocňovat strach, jak se odtud dostaneme a taky to, že telefony jsou vytopené, stejně jako klíč od auta, který má v sobě imobilizér a dálkové ovládání. Jestli nenastartujeme, nemáme odkud zavolat. K tomu všemu nám začínala být pěkná zima. Není divu, když jsme přijeli k vodě, byly 2°C. Když jsme se trochu dostali ze šoku, zjistili jsme, že loď se pod vodou otočila dnem vzhůru a pomalu stoupá zpátky na hladinu. Svlékli jsme se do spodního prádla a skočili pro ni. Jenže otočit ji ve vodě na kluzké skále se zdálo skoro nemožné. Nakonec se nám to po pár minutách podařilo. Ani nevím jak.

        Začali jsme zevrubně zjišťovat škody. Benzínový motor vytopenej, nefunkční. Můj prut i s navijákem pryč. Kufřík s asi 50-ti woblery nenávratně v hlubinách. Baterka echolotu pryč, plus pár serepetiček, v tuto chvíli nepodstatných. Kousek dál vidíme vesla. Paráda, rychle skočit pro vesla, nasadit na loď, posbírat vše, co plave a rychle přes celou šířku přehrady k autu.

        Jirka je pořád v šoku, dává si to za vinu, ale hlavně je už úplně modrej zimou. Mě tedy taky teplo zrovna není. Po 10 minutách se blížíme ke břehu a já už z lodi zkouším dálkové ovládání na klíčku. Auto na nás spásně zabliká a víme, že z nejhoršího jsme venku. Rychle nastartovat a zatopit a hlavně rychle domů.

        Tou dobou se nám snaží dovolat naše drahé polovičky. Oba telefony jsou ale nedostupné. Ta moje mi volá a tuší, že je něco špatně, Jirkova žena a příbuzní se mu snaží dovolat kvůli jiné věci. Ve chvíli, kdy jsme se převrátili, mu právě zemřela babička.

        To se dozvídáme, samozřejmě, až po příjezdu domů. Já telefon druhý den rozchodil, byl jsem ten den ještě trochu vyřízenej z toho, o co všechno jsem přišel, ale pak mi postupně začalo docházet, že se mohlo stát něco mnohem horšího. Být třeba o pár desítek metrů dál od břehu, tak už tohle asi nepíšu.

        S odstupem času jsem si pořídil nový prut, postupně dokupuju věci, ale už teď vím, že koupím plavací vestu, dokumenty, peníze a mobily do nějakých plovoucích nádob, na loď sebou jen to nejnutnější. Chybama se člověk učí a třeba tenhle článek poslouží někomu jinýmu, aby si dával na vodě větší pozor...

Komentář ke článku (33)